Kapitola LXVIII. - Jak jsem podruhé neviděl OVM

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Vylezl jsem ze sprchy a šel se prohlédnout, zda nemám na těle nějaké pupínky. Ty se vždy objeví pravidelně po tom, co shlédnu nedělní besedu pana Moravce na ČT 1. Nic, žádný pupínek, ani jeden. Pak jsem si uvědomil, že na besedu jsem se už dvakrát nedíval. 

Poprvé proto, že chtěli, abych byl na velké rodinné grilovačce, což jsem musel, když oslavenec jsem byl já sám. Ještě, že mám na dalších deset let splněnou povinnost účasti. 

A druhou neděli jsem jel sto kilometrů za jednou paní výtvarnicí, která se uvolila, že namaluje obrázky do mé chystané knížky. Maluje opravdu krásně. Leč. Po několika prohozených úvodních větách mi sdělila, že chce pět tisíc za jeden obrázek. Řekl jsem jí, že jsem si myslel, že to pojednáme ve Werichově duchu. Nechápavě se na mě podívala (miluji chvíle, když poznám, že někdo nechápe, co chápu já. Je těch chvil málo, ale jsou a stojí to za to) Povídám: Ten umí to a ten zas tohle, a všichni dohromady udělají moc. A že to dělám pro své vnučky. Zdarma. 

Odmlčela se a já jsem pochopil, že zcela oprávněně má raději mé peníze, než mé vnučky. Ostatně ty vnučky, když na to přijde, dokáží být pěkně rozverné. Tak jsem jí řekl, že než ze svého důchodu bych našetřil na její ilustrace, že už bude stát nový blok jaderné elektrárny v Dukovanech. Evidentně nevěděla, kdy by měl stát a že bude stát ještě o deset let později po plánovaném termínu výstavby. Ale to chápu, protože ženy se o atomovou elektřinu nezajímají. 

Co ale nepochopím, že do toho telefonu jsem se nezeptal rovnou na cenu jejích výtvorů. No řekněte, nejsem debil, když jedu dvě stě kilometrů zbytečně a ještě přijdu o nedělní besedu?