Kapitola XLI. - Mešita

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Někdy mi to nedá, abych neřekl něco, co není v souladu s obecně hlásaným názorem. Mně třeba nevadí, že Turci, ti pohanští psi, jak se o nich vyjadřoval náš dobrý voják Švejk, se rozhodli, že změní Chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia) na mešitu. Obzvlášť, když to byla kdysi úplně první mešita na území Turecka. Konečně je to jejich rozhodnutí, tedy rozhodnutí země, kde je jednoznačně vedoucí státní náboženství, které mešity jako takové nutně potřebuje. 

Nevím k čemu, ale věřím jim, že je potřebují, přestože jsem nevěřící. Asi je potřebují nejen k hlasitému svolávání k motlitbám, ale i k mnoha dalším věcem - mně unikajícím a netušeným. A když se podívám na to, jak ten chrám vypadá, tak musím přiznat, že do vzhledu mešity mu zhola nic nechybí. A že je tam muzeum a je to památka Unesca? Nevím jaké je tam muzeum, ale pokud vím, tak jakékoliv muzeum může být muzeem i jinde. A památkou Unesca a turisty navštěvovanou atrakcí určitě zůstane. Že tam turista nebude moct vtrhnout obutý a v kraťasech následován polonahou ženuškou je daň za návštěvu tohoto architektonického skvostu. 

Vtrhnout takto do muzea by asi prošlo. Ostatně do žádné mešity v Egyptě se v keckách nepodíváte. A bez papírové čepičky na vrcholu mé plešky by mě nepustili do mnoha židovských objektů. A že tam nedrží a nedrží - tedy ta čepička na tom hladkém plešním povrchu. Takže mně to nevadí, ta zamýšlená změna, mně by vadilo, kdyby někdo chtěl postavit mešitu v Praze nebo v Brně nebo u nás na zahradě. 

Ta v Turecku je na správném místě a byl bych nerad, kdyby se ona (nebo nějaké jiné...) stěhovaly do našich končin.

To je můj názor, ale neberte ho vážně; jsem přeci debil.