Kapitola XXXVI. - Z Velehradu

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.  

Onehdy jsem couval s košíkem v našem supermarketu. V té naší velké vesnici máme supermarkety dva, ovšem stejného jména a stejného majitele, takže tu nevládne neviditelná ruka trhu, aby vytvořila nějakou smysluplnou konkurenci, jak nám bylo slibováno. 

Takže je úplně jedno, ve kterém supermarketu jsem couval. 

Couvat se nemá ani v jednom, ani v druhém. Bohužel při couvání jsem přišlápl jedné dámě drůbeží oko na její nožce. Zavyla docela hlasitě a já se musel omluvit. Ještě jsem dodal, že už to vícekrát neudělám.

Každý rok v tuto dobu marně čekám, kdy se dozvím nějakou omluvu v tom smyslu, že grilovat lidi se nemají, i když s jejich názory nešlo souhlasit. Nešlo souhlasit, protože hrozilo, že se odkloní ovečky od víry pravé a tím dojde k úbytku (peněz, darů, desátků a levné práce), který se negativně projeví. Což se nakonec stalo a vznikla Jednota bratrská, která funguje dodnes.

Chápu, že se nemůže omluvit instituce jako taková, ostatně takových institucích je v naší kotlině víc, které se neomlouvají a neomluví za svá minulá počínání. Ale snad by v rámci hesla Pravda a láska zvítězí, by se mohl najít alespoň jeden jedinec v té které instituci, který by se omluvil a dodal, že víckrát se to už nestane. 

Chápu, že je to debilní názor, za který by se musel každý normální člověk stydět. Já nemusím, já debil jsem.