Vize

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Potřeboval jsem vyměnit jabko. Tedy v koleně. V roce 2036 žádný problém. Téměř žádný problém. V každém kraji jedna zdravotní pojišťovna. To aby se nehádaly, kdo a za co bude inkasovat peníze. Jabka mění ambulantně třetí pojišťovna ze čtrnácti existujících -  ta brněnská.

Usedám v Praze do jednotného elektrovozu určeného pro celou evropskou unii typového označení EU 3035. Až do Mirošovic čtyři pruhy, auto netřeba řídit, vodící drát pod vozovkou a výkonný centrální počítač odvádí perfektní práci. Několik kilometrů před Mirošovicemi hlasitá nesnesitelná siréna v autě upozorňuje, že končí úsek automatického pohybu dálničních aut a že je zapotřebí převzít řízení vozu. Usedám za volant vozu a přebírám řízení. Snižuji na doporučenou rychlost jízdy na 60 km v hodině. Je to stanovená, ekonomická rychlost aut. Při této rychlosti nejméně bouraček, nejmenší spotřeba elektrické energie. Elektrickou energii vyrábíme z dováženého polského uhlí. Náš rozvoj atomové energetiky byl zastaven kdysi dávno, někdy kolem roku 2021 po výbuchu nějaké prachárny. Už to přesně nevím. Taky ji dost, tedy té elektřiny dovážíme. Není to levné, ale co je levné, že. V dnešní době.

Míjím kovové brány zaznamenávající můj pohyb po dálnici. Po rakouské rodinné firmě Kapsch, která se nakapsovala (nakapšovala) na našich dálnicích, byla licence prodána progresivní slovenské firmě „Vrecko“. Ta vybírá veškeré dálniční poplatky a 12% z vybraného obnosu odevzdává naší vládě. Slibuje, že do deseti let instaluje průběžné váhy pro kamiony, aby přetížené neničily naší dálnici.

Na kraji dálnice předvolební billboardy strany TOP 036, na kterých slibují, že se jejich strana postará o odstranění veškerých billboardů v okolí dálnic. Aspoň to ta slečna, dcera šéfa Senátu Marka Bendy, s úsměvem sděluje.

U Devíti křížů zastavuji. Musím dobít na parkovišti své auto. Naštěstí nacházím jeden volný stojan a připojuji své EU 3035. Protože mám nyní tak dvě hodiny času, odcházím do nedalekého motorestu na kávu. Cestou je mi nabízeno snědými občany ke koupi lecos, včetně osobních emisních povolenek. Kupuji si dvě, jeden nikdy neví, zda manželka nenechá něco důkladně spálit na kamnech při sledování Ordinace v růžové zahradě XVII.

Káva je hnusná, na všudypřítomných obrazovkách rozstrkaných po lokálu běží pořad nějakého televizního e-shopu. Po ní následuje dlouho slibovaný hudební pořad The Soukup family a Soukup - One man show.

Stařík s bílými vlasy přisedá s pohárkem kávy ke mně. Není zbytí, nikde není volno, všichni nabíjejí a nabíjejí. Hned se ptá, kam že to valim. Povídám mu, že na výměnu jabka. Do Brna a že jsem z Prahy. Povzdechne si, že to je štrapáce. Pak se nakloní a řekne. To vám udělají za hodinu. A dalších šest hodin pojedete domů. Pane, já jsem tak starej, že pamatuju, že Praha –Brno se dala stihnout za tři hodiny.