Jsou věci, které se nedělají

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.

Nechápal jsem, když jsem byl malý, proč nemohu přetáhnout holčičku na pískovišti, která mi brala můj kyblíček po hlavě lopatkou. A že jsem dostal od maminky co proto. Příště jsem se takového jednání vyvaroval, i když jsem to považoval za bezpráví. Přestal jsem vyplivovat žvýkačku na ulici a balil jí do papíru a vyhazoval do koše, jenom proto, že plivat na chodník – cokoliv, se nedělá. A takových věcí je jistě celá řada, co se nedělá.

Náš stát a není sám, pomáhá již několik dlouhých měsíců Ukrajině v jejím boji proti agresorovi. Pomáhají Spojené státy, pomáhá Evropská Unie a pomáhá náš stát. Potažmo i Slovenská republika. Pomáháme a dodáváme nejen zbraně, materiální pomoc, ale určitě i finance. Válka stojí velké peníze, s tím se nedá nic dělat. Staráme se o uprchlíky z Ukrajiny a snažíme se jim podat pomocnou ruku v jejich těžké životní situaci.

Dokážu pochopit, že Ukrajina zoufale potřebuje finanční prostředky. A že jich nebude nikdy mít tolik, aby mohla říct, že už další finance nepotřebuje.

Ale zdražit transport ropy pro své přátele, kteří se jim snaží všemožně pomáhat a to určitě i na úkor svých vlastních obyvatel, to mi připadá jako věc, která se nedělá. Je to jako pomlouvat svou manželku u jejích rodičů, nebo si stěžovat na doktora, který Vás vyléčil. To zdražení je skutečně takové, jako majznout lopatkou holčičku na pískovišti.