Kapitola CXLII. - Quo vadis...

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.     

No ano, druhá vlna je tady. Každá vlna nám něco odnese, to vlny dělají. Příboj je příboj a buší do zdí přístavu. Našeho ekonomického přístavu ve kterém jsme si zvykli na klidnou hladinou žití. Hladinu zvlněnou jen usilovnými vesly usilovnými politiky čeřící tu vodu na levé, tu na pravé straně člunu.

Jestli stála první vlna dost našich peněz, druhá bude stát možná míň, ale budou jiné ztráty. Ztráta zaměstnání, prosperity, víry v dobrou budoucnost. Přinese rozvrat společenský a zasáhne žití v rodinách. Rezervy budou pomalu a jistě tát na plotně inflace, snižování platů a úsporných opatření.

Objeví se různí spasitelé, různí věrozvěsti nabízející různá řešení. Nemalá část z nich bude sledovat jenom svůj prospěch. Řešení pro všechny se bude nacházet těžko. Tak těžko, jak těžko se bude hledat odvaha pro radikální řešení. Pro řešení, ke kterému zatím nemáme odvahu a nebudeme mít odvahu do té doby, než nám bude nejhůř.

A nejhůř nám klidně může být už při páté, šesté vlně nebo při jiných nám dosud neznámých vlnách, které se začnou vlnit i jinde, než třeba na čínském území.

Možná, že bude muset být nejhůř i jinde, aby to řešení prošlo. Protože když je jenom jednomu nejhůř, ti ostatní mu raději pomohou, než aby se také nakazili radikálním řešením.

Protrpíme si období zoufalého hledání peněz z unikající ekonomiky. Budeme hledat jiné možnosti získání financí například zdaněním podnikavců podnikajících na Aukru ve velkém bez IČA a tedy i bez daňového přiznání až po velké hráče, kteří sice mají IČO, ale daňové přiznání podávají v nám neznámých končinách. Zalátáme malé díry, ale radikální řešení to nebude.

Jedině možné řešení je, ke kterému bude odhodlána většina obyvatel. A to i v době, kdy většina obyvatel nechce chodit k volbám. Nechodí k volbám, protože je víceméně jedno, kdo je sedí v Konírně. Kdo sedí v Kramářově vile nebo v Lánech. Ale určitě by šli, kdyby se v referendu mohly řešit všechny záležitosti, nejenom některé. Mohli by třeba zrušit Senát, mohlo by se třeba odejít z uskupení NATO (velký Dramatik sliboval, že nikdy NIKDY už nebudeme v nějaké vojenské taškařici), zakázat daňové ráje, přinutit firmy podnikající na našem písečku tady na tomto písečku danit i zisky. Taky by se mohly radikálně probrat a zredukovat neziskové organizace, zredukovat počet krajů, zredukovat státní správu, počet zdravotních pojišťoven a zasadit se o jednotně vedené zdravotnictví vlastněné státem. Stanovit jasná a přísná pravidla a eliminovat tak 50 odstínů šedi naší ekonomiky.

Je jedno, která strana, které uskupení pochopí, že to je jediná cesta, jak z problémů ven. Nechat to na lidech, bez ohledu na to, která stranická vlajka vlaje na Kramářově vile.

Myslím si, že nebude hodně dlouho tak zle, aby se k tomuto radikálnímu kroku kdokoliv odhodlal. Do té doby budeme mlátit prázdnou slámu v televizních debatách, Sněmovně i v Konírně. Budeme kašlat sami na sebe (virus) i na politickou situaci. K naší škodě. Ke škodě všech debilů.