Kapitola LXXII. - Chudinky naše děti, hladová budoucnost... ještě jedenkrát

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Tak snad ještě jednou, snad naposled k obnošeným tepláčkům a následné diskusi nad perspektivou našich budoucích hladových dětiček...

1. Myslím si, že je otázkou času, kdy Itálie a spol. nebudou víc platit než dostávat z EU. Budou muset víc dostávat, než platit, jinak nastartují dominový efekt ekonomického sešupu celého systému.
2. Snahy o velkou EU jsou snahou o velký jednotný trh propagovaný především ze strany Francie a Německa.
3. Nedej bože, že by taková Anglie byla do pěti let na tom znatelně dobře (líp než v EU), to by se těžko centrálně vysvětlovalo, že není pravda, že kdo odejde, tak zapláče.
4. Existuje reálné nebezpečí, že mechanismus fungování EU bude zahlušen neuvěřitelným množstvím předpisů, nařízení a přikázání.
5. Konec EU může nastartovat neuvážené rozhodnutí vzetí do spolku například Turecka nebo Ukrajiny. Proti obdobným rozhodnutím a záměrům zatím neexistují dostatečné záchranné mechanismy.
6. Je toho ještě mnohem víc, ale nechci unavovat...

... pouze bych chtěl vysvětlit, že není třeba mít špatný pocit vzhledem k našim dětem a jejich budoucnosti z toho, že jsme dokázali za posledních 30 let přijít o mnohé: námořními loděmi počínaje, vlastnictvím pivovarů, Becherovky, kaolínových dolů, samostatnosti výroby základních potravin, vlastnictvím aerolinek a vlastnictvím mnoha dalších věcí, vlastnictvím podniků patřících nám všem konče. 

Zkrátka stalo se a naše děti, protože kolektivní vlastnictví tohoto nezažily, tak toho nebudou nejen litovat, ale ani nebudou nic takového postrádat. A pokud jsme jim jejich budoucnost nějakým způsobem zadlužili, pevně věřím, že to zvládnou. Jsou to naše děti, chytřejší, vitálnější a průraznější než jsme byli my. Nebo se je k tomu všichni snažíme vést. 

Měli bychom mít ovšem zásadně špatný pocit z toho, že našimi postupnými kroky jsme je připravili o možnost rozhodování se o svých věcech a vnutili jsme jim naše rozhodování. 

Vytvořili jsme systém, který lze zrušit opět a pouze jenom hromadným cinkáním. Vytvořili jsme jim systém, ve kterém nejde na základě svobodného uvažování a rozhodování v celostátním referendu zrušit třeba zbytečný Senát, to parkoviště politiků za zenitem, či vystoupit z EU nebo aliance NATO. Mít možnost odvolat prezidenta či měnit rozpočtová pravidla. 

Tu nemožnost jim odkážeme, řádně zabetonovanou na věčné časy. Nejde o to z něčeho vystoupit, jde jenom o možnost ji mít, kdyby došlo k té potřebě. 

Ale to si myslím jenom já, protože jsem debil.