Kapitola LXVII. - Horko

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.    

Probíráme statistiky, obracíme činy, počiny, záměry a čísla. Jak nás ta virová krize zasáhla. Jak nám rozvrátila, rozvrací a ještě rozvracet bude naše bytí. Kam jezdit, kdy jezdit, kdy ne a kam ne.

Zapomínáme, abychom si vzpomněli, leckdy pozdě. Třeba na naše ženy. Jasně, MDŽ neslavíme, když je málo karafiátů, Den matek taky neslavíme, když je ten virus v našich příbytcích. Ano občas se mihne ve zpravodajství nějaká sportovkyně, která trénuje na půdě nebo ve sklepě. Nebo která tu formu bude budit až za rok. Zatím si maluje jenom oči se šikmou linkou. To aby věděla, jak jí to bude slušet. A tak hned za Borhyovou dokáže náš zájem vybudit pouze Schillerová tvrzením, že peníze nejsou, nebo Maláčová, že peníze budou pro všechny. Nebo Němcová s Pekarovou. Pardon, to je špatný příklad, ty už nikoho nezajímají. Takže pak dlouho nic, předlouhé nic. Potom snad už jenom nositelky zpráv o počasí. Vesměs příjemné, nejen inteligentní, ale i chytré. Tedy, nemyslím ty čtečky zpráv o počasí, myslím ty, které tomu počasí skutečně rozumí. I tak se občas netrefí. Teď se tedy trefily, protože je mi horko. 

Je mi horko a potím se jako debil. Co se dá dělat, když debil jsem.