Kapitola XLVI. - Železničářská

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Asi mi uvěříte, že osobně neznám našeho ministra dopravy. Ale v jeho kůži bych být nechtěl. Nějak ty vlaky jezdí svéhlavě, jezdí na červenou a tak vůbec. 

Přitom musím říct, že se lecos lepší. Možná, že se lecos zlepší i letos. Já třeba pamatuji vlaky, kde se nedalo jít ani na záchod a klimatizaci zajišťovala okna, která nešla stáhnout. A taky ještě pamatuji jiskry parních lokomotiv, které ničily pracovitým zemědělcům četnými požáry úrodu. Co zemědělcům, nám všem pracujícím, vlastně i těm nepracujícím. 

Nemyslím si ale, že když jede vlakem někdo na červenou, že v tu chvíli by měl být v té budce strojvedoucího ministr, aby mu to zakázal. Tedy tu jízdu na červenou. Lidských obětí, těch je mi líto. Upřímně líto. Ještě, že se ví, kdo je viník, kdo to způsobil. 

Jsou totiž i lidské oběti, u kterých se viník nezná. A to je ještě horší, přímo zlé. Třeba když na vlak spadne kus mostu. 

Když jede na červenou strojvůdce, lze jistě přijmout nějaká účinná opatření, aby se tak nedělo. Třeba poslat strojvůdce na školení, aby věděli, že na červenou se jezdit nemá a nemá a nemá. Ale školení strojvůdců, aby nejezdili pod padajícím mostem, si nedokážu představit. 

Ale já nemusím, já jsem debil.