Kapitola XLIII. - Pozdě bycha honiti

Asi jsem jednoho takového bycha zahlédl, tedy asi i zaslechl - a to bycha v podobě úvah o paušální dani OSVČ. 

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.   

Upřímně řečeno nevím jak takový bych vypadá, ani nevím, jak se honí. Určitě to neví spousta lidí a tím pádem se určitě nečeká, že bych to věděl já, který toho ví míń, než to málo, co ví všichni. 

Ale přesto jsem asi jednoho takového bycha zahlédl, tedy asi i zaslechl - a to bycha v podobě úvah o paušální dani OSVČ. 

Ten bych, aspoň ten, kterého jsem zahlédl já, ten se dost chechtal. A to hned ze třech důvodů. Jednak donutil mnohé marně vyhodit peníze za krabičku pro toho hlídacího elektronického skřeta EET, kterou by si mohli (všichni kdož ji už mají) dát k ledu, jednak naloudil spoustu úředníků na finanční úřady v rámci kontrol odvodu daní (ty bych k ledu určitě nedával) a hlavně je to poťouhlík poťouchlovitý z principu věci. V době koronaviru, kdy hlavně drobní podnikatelé sdruženi v zájmové organizaci OSVČ, kdy si letos pořádně hrábli do svých, manželčiných a leckdy i strýčkových úspor (myslím báječného strýčka Příhodu) a kdy tedy to hrábnutí by mohli ze svých daní odečítat ještě několik let, tak jim ten bych nabízí, že sice málo, ale i tak mohou platit o něco víc, než jenom za socku a zdravotu. 

Jo, kdyby se ten bych objevil před několika lety, tak by to bylo jinak. Jenže to bychom nemohli dnes honit toho bycha. 

Aspoň tak to vidím já, ale berte v úvahu, že já jsem debil.