Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl.
Jedna, doufejme spřízněná duše mi v diskusi na Blogu iDnes napsala, proč o sobě tvrdím, že jsem debil, když debil nejsem.
Na první pohled je to potěšitelné konstatování. Když se nad tím ale zamyslím, tak taky mohu být ještě něco mnohem horšího, než jen debil - a debilita tím pádem je pro mou osobu nedostižnou výšinou výdobytku lidského ducha.
Miluji sdělovací prostředky, slouží k obohacení mého obzoru. Zajímá mě, co si o tom či onom myslí jiní lidé, abych mohl porovnat, co si o tom či onom myslím já. Pustil jsem si pravidelný pořad "Jak to vidí" zrovna když povídal (jak to vidí) Tomáš Kraus, tajemník Federace židovských obcí v ČR.
Domníval jsem se, doufal jsem, předpokládal jsem, že se dozvím, jak je to s chystaným záměrem Izraele ohledně zabrání dalšího území obývaného Palestinci; a jaký on má na to názor. To abych si ujasnil ten svůj, v jehož rámci jsem zmítán pochynostmi, že roky jsme podporovali - i z mých daní - izraelský národ případně nadšeně vítali slintajícího Arafata s kuchyňskou utěrkou na hlavě na letišti původně nazývaným Ruzyňským.
Kdy vím, počínaje rokem 1968, že vlézt někomu do zahrádky a zůstat tam, je ošklivé. Tak jsem si to chtěl tak nějak srovnat v těch mých závitech, co jako.
Místo toho jsem se dozvěděl, že filmy o Vinnetouovi byly filmy tvrdě béčkovými a že bez hudby a jugoslavské krajiny (rozuměj chorvatská Plitvická jezera) by nebyly ke koukání a že Jan Hus je malován, sochán, podle vzhledu významného člena židovského národa.
Ach jo, smůla, budu muset poslouchat i příští dny, když se chci něco dozvědět. Nebo zůstanu čím jsem - a to debilem.