Kapitola XXXV - Tak trochu hornická

Diagnóza byla jasná, jsem a budu debil. Navíc po porodu mě sestra (tedy ne má vlastní, ta zdravotnická) pustila ještě z výšky na hlavu. Maminka se chtěla soudit, ale doktor jí to rozmluvil. Řekl, že existuje podezření, že ten pád na hlavu mně v podstatě pomohl. 

Patřím k těm málo lidem, kterým se líbí televizní reklamy... dívám se na reklamy rád a nevadí mi, že vidím stejnou reklamu osmkrát za den. Zvláště když je propagováno levné a kvalitní zboží. Zboží, které ovšem většinou vůbec nepotřebuji, takže reklama na toto zboží mne tak nějak míjí. 

Je to z jejich strany zbytečně vystřelená munice na mou stranu. Jednoduše řečeno, jejich zbytečně vyhozené peníze. Klika je, že to o mně ti zadavatelé potažmo tvůrci reklamy nevědí. Určitě by z toho byli smutní a přestali by vymýšlet nové a ještě kreativnější reklamy. Nebo, přestali by je pro mou osobu vysílat. 

No snad to zatím nehrozí.

Ale musím se přiznat, že poslední dobou se ještě raději než na reklamy dívám na televizní debaty. Ty nedělní jsou výživné, překvapující a objevné. 

Dnes třeba byla polední debata ozvláštněna křehkou blondýnou - po brunetkách z ODS to byla určitě změna. Nevadil mi ani její účes, který připomínal princeznu Dišperandu. Debata se vedla o situaci v Karviné, kde znovu řádí ten virus. 

Myslím si, zda není to virové řádění vyvoláno tím, že je tam třetina polských horníků, neznámo jak nakažených, že nějaké chození na pivko je hornickým životním stylem a logicky, že nebudou sedět v hospodě dva metry daleko od sebe. A nošení roušek, že je jenom opatření pro slabochy. Horník je osobnost a kdo je víc - nikdo. Upřímně řečeno, přesvědčit je, aby dodržovali tahle nařízení, je zrovna tak nemožné, jako je přesvědčit, aby volili Pirátskou stranu. 

 Možná, že nějak kolektivně vědí, proč tomu tak je. Já to nevím, ale já jsem debil.